Mají zvířata duši?

31.05.2016 09:21

Mají zvířata duši?

Mají zvířata duši?

Příkladů zvířecí lásky je celá řada.

Upřít zvířeti duši znamená udělat z něho věc.

Potom je ovšem všechno dovoleno. Líbí se nám-koupíme si jej. Přestane se nám líbit-vyhodíme je do popelnice či na ulici, nebo ještě lépe-přivážeme ho někde v lese, aby se bezelstné věrné zvíře náhodou nemohlo vrátit domů...Pro člověka Homo rabiens (od latinského slova rapio, které znamená uchopit, zmocnit se, vyrvat, uchvátit, ukrást, rabovat, zabít) zvíře není tvor s duší, ale - případ od případu, stroj na výrobu masa, vajec, mléka, kožešiny atd. V každém případě na výrobu utrpení...

Ale Homo rabiens, obávaný  stroj na zabíjení, je také sám zapojen do karmického soukolí. Krev obětního beránka dopadla na židovský lid, ktMasakr tuleních mláďaterý se stal obětním beránkem národů. Zvířecí i lidské mučednictví v římských arénách rozpoutalo hrůzy početných obléhání Říma. Tajemná a děsivá souvislost existuje i mezi býčími zápasy a ukrutnostmi bojů ve Španělsku. A právě tak mezi masovým chovem dobytka a koncentračními tábory, mezi vražděním lovné zvěře a masakry vyhlazovacích válek, mezi operačními pokusy na živých zvířatech a mučením prováděným vědou, třemi specialitami 20. století, které v krutostech předstihly všechny své předchůdce.  V nekonečné afgánské válce proti sobě jako náhodou stály dvě země, kde se vyrábí astrachán - kožešina získávaná nekonečným bitím karakulské březí ovce, až potratí a jehně se pak zaživa stáhne! Že všechny lidmi páchané nelidskosti na ně dopadají zpátky jako pekelné Osvícení. Přejme Kanadě, aby jednou nemusela zaplatit za všechna tulení mláďata stahovaná zaživa z kůže! 

Jak konečně vtlouci našim současníkům do hlavy, že existuje neúprosný zákon akce a reakce, že se krutost vrací jako bumerang?

Naštěstí se na všech stranách začínají vynořovat lidé se srdcem na pravém místě. Po celé planetě pomáhají pronásledované fauně, v dobách nouze krmí lesní zvěř, očišťují ptáky od ropného povlaku, značkují červeně tulení mláďata, aby znehodnotili jejich kůži, vyhledávají zraněná, ztracená a opuštěná vířata a vrací jim chuť do života. Stejně prospěšná je i činnost organizací, které upozorňují veřejnost na žalostné postavení zvířat a hledají cesty k nápravě. Přispívat jim vynaložením vlastního času a peněz je naší povinností av našem zájmu. Prokletí, které visí nad lidstvem se rozplyne teprve tehdy, až lidé pochopí, že jejich odvěká neštěstí jsou odrazem jejich krutosti nejen vůči sobě samým, ale především vůči němé tváři, která se nemůže bránit!

Zvíře samo jest duší - animal est anima.

Je  zajímavé, že latina přiznává zvířeti to, co mu selský rozum a náboženství odpírají. Zvířaty v této souvislosti rozumíme pouze vyšší obratlovce a z nich hlavně savce, naše nejbližší příbuzné. Mají červenou krev a ta je prostředníkem duše. V dávných dobách byla zvířecí duše samozřejmostí. Pythagoros učil, že duše zvířat je stejně nesmrtelná jako duše lidí, protože obě pocházejí z duše světa. Pod pojmem duše světa chápal starověk sílu, která je přítomna ve všech molekulách vesmíru a slouží hmotě jako hybný a formující princip. Tato síla, udávající pohyb a tvar všem živým bytostem, byla podle pythagora, Platóna a Aleksandrijců zprostředkující substancí mezi vesmírem a nejvyšším Bohem. Zvíře bylo, stejně jako člověk, božskou emanací-vyzařováním.

Aristoteles rozlišoval trojí lidskou duši - vegetativní, citovou a rozumovou. Citlivou duši přisoudil také zvířatům a ostatní filozofové toto dělení přijali. Potom ovšem na dlouhou dobu poznamenal evropské myšlení Descartes, který citovou duši zcela zavrhl, neboť tvrdil, že zvířata jsou automaty. V jeho filozofickém systému zůstala pouze duše rozumová, jejímž symbolem zůstala myšlenka. A tak byly spáleny všechny mosty mezi západním člověkem a přírodou, která ho utváří a obklopuje. Svět zvířat začal být podezřelý a jakýkoliv projev intaligence z jeho strany byl posuzován jako ďábelský. Asi málokoho překvapí, že existenci zvířecí duše zpochybnilo právě křesťanství, které se bálo, stejně jako Descartes, zkompromitocvat lidský úděl tím, že by zvířatům přisoudilo sebemenší duchovní spřízněnost s lidmi. Pierr Massuet již v roce 1752 napsal:" Řekli jsme, hovoříce o lidské duši, že je to nehmotná substance se schopností myslet. Tuto schopnost však mají zcela zjevně i zvířata. Mají tedy duši. Je duše zvířat nesmrtelná? Bezpochyby a to samou  svojí podstatou, neboť je to duše spirituální"?

Zvířata mají city

Zvířata jsou bytosti ovládané citem v každém smyslu tohoto slova. Jsou to bytosti v podstatě emotivní - neumějí své pocity zastírat. O to jsou jejich citové prožitky intenzivnější, nejsou brzděny intelektem. Projevy lásky, hněvu, vzájemné pomoci či lsti, jim totiž byly vlastní mnohem dřív, než jsme si je přivlastnili my. Všechny tyZvířecí kamarádiprotichůdné vášně nečekaly, až se objeví člověk, aby se mohly projevit. Existovaly tisíce staletí před ním. I zvířata znají něhu, cit na hony vzdálený pohlavní lásce určené k rozmnožování rodu. Příkladů zvířecí lásky v rámci jednoho druhu, ale i mezi příslušníky druhů odlišných, námi považovaných za navzájem nepřátelské, existuje celá řada. Vzájemná nenávist psů a koček není nějakou jejich dědičnou vlastností, kterou by měli zakódovanou v genech. Netráví celé dny jen v potyčkách, bojích a honičkách po zahradě či bytě. Dovedou se také objímat, mazlit, olizovat, škádlit nebo se mazaně spřáhnout proti lidem a přitom k sobě cítit něhu. Pokud někdo pochybuje o tom, že zvířata přemýšlí a mají cit, který je naprosto čistý, protože zvířata neznají faleš, přetvářku, lež, intriky...ať si pořídí nějaké zvíře, pečuje o něj a uvidí čím se mu odmění. Negativní vlastnosti jsou bohužel vlastní pouze nám - samozvaným "vládcům přírody".

Zpracoval S. Flanderka podle časopisu Phoenix

 

 
8.3.2016 12:25:43 | přečteno 95x | S.Flanderka